„Jak se dnes cítíš?“ „Dobrý. Už celkem dobře.“ „A ten sval?“ „Ještě o něm trochu vím, ale už to skoro nebolí. To bude dobrý. Na závod jsem připravený.“ Tuhle situaci znám ze své ordinace velmi dobře. A právě tady se vždycky zastavím. Co vlastně znamená „dobrý“? Že už to nebolí? Nebo že je tělo opravdu připravené zvládnout další maximální výkon? To jsou totiž dvě různé věci.
To, že tělo nebolí, ještě nemusí znamenat, že je funkčně vše v pořádku. A u sportovce to platí dvojnásob.
Kompenzace a ubývající funkční rezerva
Tělo dostává pořádnou dávku práce. Den za dnem, trénink za tréninkem. Některé svaly pracují víc, než by měly, jiné se zapojují méně. Tělo si poradí. Začne si pomáhat. Přidá kompenzaci, jiný sval převezme část práce a sportovec může dál trénovat a podávat skvělý výkon. A protože nic výrazně nebolí, má pocit, že je všechno v pořádku. Jenže právě v téhle chvíli může začít ubývat funkční rezerva. A ta je pro sportovce ohromně důležitá.
Sval musí umět zatnout i povolit
Protože sval nemá umět jen zatnout. Musí umět také povolit. Aby mohl podat další výkon, musí se po předchozím výkonu vrátit do uvolnění. Musí umět střídat napětí a uvolnění. Když je ale sval dlouhodobě přetěžovaný, začne být problém právě v tomhle střídání.
Zranění nezačíná jedním pohybem
A pak přijde závod. Rychlost. Síla. Koordinace. Maximální výkon. A jeden pohyb, který sportovec udělal už stokrát. Jenže tentokrát už tělo nemá dostatečnou rezervu. A přijde zranění. Zvenku to vypadá jako smůla. „Vždyť včera byl v pohodě.“ „Ještě ráno ho nic nebolelo.“ „Stalo se to při úplně normálním pohybu.“
Jenže zranění nemuselo začít právě tím pohybem. Jeho podmínky se mohly vytvářet týdny, měsíce nebo i roky předtím. Proto chci vědět, co se s tělem děje dlouhodobě. Které svaly jsou přetěžované? Kde se objevují rozdíly? Kde funkce postupně klesá? Co se změnilo od poslední diagnostiky?
Pravidelné sledování funkční aktivace svalů
Právě proto má smysl pravidelně sledovat funkční aktivaci svalů. Ne proto, abychom hledali problém. Ale abychom si všimli, že se něco začíná měnit, ještě ve chvíli, kdy sportovec normálně trénuje a nic zásadního necítí.
Protože sportovec nepotřebuje vědět jen, jestli ho něco bolí. Potřebuje vědět, jestli je jeho tělo připravené na zátěž.
Ne až po závodě. Ne až po zranění. Všímejme si změn dříve, než se sval utrhne.
Co učí těla vrcholových sportovců o funkční diagnostice, popisuji v článku Co učí tělo Špotákové, Bergera a Břízy o funkční diagnostice. O prevenci bez čekání na bolest píšu v Proč jít na fyzio, když mě nic nebolí? Celý přístup najdete na stránce Metoda MFK.
Pracujete jako trenér nebo instruktor? Z principů metody MFK vychází FIBRZ – metodika a aplikace pro trenéry: svalový test, aktivační skóre 0–100 a mapa těla, ke kterým se při další návštěvě můžete vrátit. Nejde o lékařskou diagnózu; při bolesti nebo po úrazu patří první krok k lékaři nebo fyzioterapeutovi. Víc na stránce FIBRZ pro trenéry a na fibrz.app.
Původní příspěvek vznikl na LinkedIn. Pokud chcete vidět zdrojový kontext nebo diskusi pod ním, můžete si otevřít originál:
Otevřít původní příspěvek na LinkedIn →
